Tyto stavy někdy pociťuje opravdu každý. Oba souvisí s prožíváním stresu, liší se hloubkou prožití a může a nemusí být adekvátní situaci. Oba termíny se často navzájem zaměňují – ale co vlastně každý z nich znamená? A jak se pozná? A hlavně – co se s tím dá dělat?
- PANICKÁ ATAKA je charakterizována náhlým a intenzivním strachem, který je provázen dalšími fyzickými a psychickými symptomy. Panické stavy jsou občasné, mohou trvat několik minut. Během nich se můžeme cítit odosobněně od okolního světa (derealizace), odděleně od sami sebe (depersonalizace), prožívané emoce jsou extrémní a zahrnují strach ze ztráty kontroly a strach ze smrti.
- ÚZKOSTNÁ PORUCHA je typicky pocitem obavy a je spíše emocionální obrannou reakcí. Prožívané emoce jsou negativní a mají charakteristiku budoucího předjímání, starostí a obav, ale bez extrémního strachu a bez depersonalizace. Problémem se stávají v případě, že jsou časté, dlouhodobé, nepřiměřené, intenzivní a narušují chod běžného života. V extrémní formě mohou eskalovat v obsesivně-kompulzivní poruchu, trauma a stres či fobii, řadí se sem i post-traumatická stresová porucha.
Je třeba si uvědomit, že občasné prožívání úzkosti a strachu patří k běžnému životu, jsou to normální pocity a nelze je ze života zcela odbourat. Někdy se totiž můžeme ocitnout v situaci, která úzkost nebo strach skutečně reálně vyvolává, logicky s ní souvisí. Potíže nastávají, když úzkost a strach přicházejí v situaci, která není objektivně nijak nebezpečná, ale přesto se v nás mechanismy úzkosti a strachu spouští.
Fyziologicky jsou obě emoce spouštěny v nadledvinkách, které vylučují hormony v odpovědi na prožívané situace a řídí naše chování v nich.
- při panické atace nadledvinky produkují hormon adrenalin, který navozuje pocit strachu a život ohrožujícího nebezpečí. Adrenalin nám velí, že není čas přemýšlet, musíme přejít do okamžité akce a zachránit se. Daná situace nemusí být objektivně životu nebezpečná, ale stačí, že se již předem cítíme úzkost, kterou nedokážeme zpracovat, aby se spustila adrenalinová reakce. Zároveň nám dává podnět k nekontrolovatelnému předjímání katastrofických vizí. Adrenalin navozuje intenzivní pocit ohrožení i po fyzické stránce, tělo například dostává signály, že nemá dostatečně kyslíku, běžné dýchání se stává obtížné a začíná hyperventilace.
- při úzkostné poruše nadledvinky produkují hormon kortizol, který navozuje pocity obavy a stresu, ohrožení je spíše neurčité, vzdálené, abstraktní, ale má potenciál být nebezpečné, a proto zažíváme tendence být opatrní. V některých situacích může být extra kortizol nápomocný, protože zvyšuje ostražitost a soustředění, dodává energii a fokus a aktivizuje pozornost. V určitých případech (např. při zkoušce, testu či pohovoru) nás může tedy posílit v podání výkonu. Problémem se úzkost stává pokud ji nemůžeme ovládnout a dostat pod kontrolu nebo se objeví náhle v neočekávaném momentě. Nezvládnutá úzkost může potenciálně vést k panickému ataku.
Co se dá dělat s panickou a úzkostnou poruchu? Předně je dobré vědět, že efektivní pomoc existuje. Nejvíce doporučovaná a rozšířená forma léčby je v prvé řadě vždy psychoterapie. Další jsou techniky self-help.
- PSYCHOTERAPIE nám v prvé řadě pomůže pochopit, proč se tyto emoce dostaly do našeho života v tak nezvladatelné míře. Co nás zúzkostňuje? Z čeho máme strach? Pomůže zmapovat spouštěče úzkosti a strachu a pomůže najít strategie jak je zvládnout a hlavně jak je dostat pod kontrolu tak, aby nám nesnižovaly kvalitu života. Pomůže probrat minulé i současné problémy, pomůže naučit způsob jak zvládat symptomy. V neposlední řadě pomůže získat naději vést normální život – že ataky zvládneme a že se od nich v budoucnu můžeme osvobodit.
- Techniky SELF-HELP jsou podpůrné a mohou být velice užitečné, a pokud se je dobře naučíme pomohou nám zvládat symptomy při běžném chodu života. Zahrnují třeba progresivní svalovou relaxaci, autogenní trénink či dechové cvičení.