Všechny tři emoce se dají označit za tzv. morální (též sebe vztažné) emoce, které jsou vyvolávané v podobných typech situací, kdy vnímáme vlastní selhání nebo překročení určitých norem sociálně žádoucího chování. Způsob jejich prožívání se nicméně liší a nese s sebou odlišné projevy.
- Stud, stydlivost a ostych jsou pocity obranné, kdy bráníme svou vlastní integritu a intimitu před tím, co by ji mohlo narušit.
- Vina, provinění je pocit vyhodnocující negativní důsledky vlastního chování, je to užitečná emoce, která vede ke
konstruktivnějšímu jednání. Není tolik ohrožující pro celkové hodnocení vlastního já., ačkoliv je to emoce způsobující bolest. Pocity viny mohou totiž jedince motivovat k nápravnému jednání vedoucímu k odčinění dřívějšího špatného chování. - Hanba, zahanbení je pocit trapnosti nad vlastními chybami a nedostatečnostmi, je považována za nežádoucí emoci s destruktivními dopady jak na mezilidské vztahy, tak vlastní sebehodnocení. Hanba je proto spojena s pocity méněcennosti, neschopnosti nebo „malosti“.
Stud, vina a hanba tedy představují bolestivé a nepříjemné prožitky, variabilní je intenzita, regulace a zaměření emocí. Emoce pociťované okolo hanby jsou nicméně chápány jako intenzivnější. Prožívání pocitů hanby vede k potřebě „úniku“ ze situace a stažení se do sebe. Prožívání viny je podle nich spojeno se špatným skutkem, o kterém ostatní lidé nevědí. Prožívání je tedy „soukromé“. Naproti tomu
pocity hanby jsou způsobovány spíše situacemi, ve kterých prohřešek vnímají i lidé kolem nás. Jedná o „veřejné“ prožívání.
Je lidskou přirozeností snažit se přikrýt a zakamuflovat nepříjemné zkušenosti, ale hanba je velice destruktivní emoce a pokud ji ponecháme vlastnímu životu, zanechá hluboký šrám v naší duši a v psychické pohodě. Ve snaze překrýt emoce hanby obecně lidé volí řadu neúspěšných strategií – útočí na sebe nebo útočí na druhé – zprvu je zážitek hanby namířen dovnitř, na sebe sama. Později se emoce rozrůstá a je namířena na okolí, vina je kladena na druhé. Číhá za pocity hněvu, zoufalství a deprese nebo v nadbytečné příjemnosti, servilnosti a vtíravosti vůči okolí ve snaze kompenzovat si tím pocit vlastní nedostačující sebe hodnoty. Lidé, kteří cítí hanbu, mají tendence si všechno přespříliš zvnitřňovat a brát. Nedokáží vnímat věci s nadhledem a v perspektivě. Jejich vlastní vnitřní kritik je neustále soudí a odsuzuje, v důsledku se pak cítí neadekvátně, podřadně nebo bezcenně. Čím jsou pocity hanby silnější, tím víc se je snažíme skrývat před okolím, ale i před sebou.
Jak se tedy s hanbou vyrovnat?
V psychoterapii se věnujeme strategiím objevení pravých důvodů a kořenů hanby a nácvikům sebe soucitu, sebe přijetí a vyrovnání. Prvním krokem je vynesení na světlo všech situací, které intenzivní pocity hanby přivodily. Je to jako zranění, které potřebuje na vzduch, aby se mohlo zahojit. Nejdůležitější na cestě k autentickému prožívání života je zjištění, že jsem dostačující takový jaký jsem, hodnotný a zasluhující si lásku a přijetí.